POVÍDKY: 
Pracovitá toaletářka Ema
Tam, kde se pracuje s lidmi, je permanentně zaděláno na průser. A o restauracích to platí dvojnásob. Základní rozdělení velikosti průserů se odvíjí od doby jejich trvání na hodinové, denní, měsíční a roční. Ten, o kterém vyprávějí následující řádky, byl několikaroční a navíc mezinárodní. Odehrál se v dobách, kdy hosté v některých restauracích ještě za použití toalet platili. Ema byla dlouhá léta toaletářkou v restauraci „U Krále Šalamouna“, situované na náměstí jednoho malebného, turisty hojně navštěvovaného města. V létě byla v čase obědů restaurace zaplněna výhradně turisty obdivujícími z oken krásy okolních renesančních domů. Vždy usměvavá drobná rtuťovitá žena s buclatými tvářemi a červenými dlaněmi byla živým inventářem této restaurace, věčně štěbetajícím mateřským andělem, který bez okolků pomohl i poradil, kde bylo potřeba. Nezaváhala ani během poledního shonu v rychlosti přišít číšníkovi utržený knoflík od poklopce. Majitel restaurace občas usměvavé Emě láskyplně říkával: „Emičko, ty jsi takové naše sluníčko. Co bychom si tady bez tebe počali?“ Emě mohlo být něco přes padesát, ale možná i k šedesátce. Byla ten typ ženy, u které se po dosažení určitého věku opravdový věk těžko odhaduje. V restauraci U Krále Šalamouna také pracoval kuchař Eman, jehož pracovní náplní bylo nalévat a vydávat polévky, případně sem tam něco podat nebo podržet. Eman byl protikladem pracovité a usměvavé Emy. Moc toho nenadělal ani nenamluvil. Byl to starý zasmušilý alkoholik a notorický noční gambler, který neustále potřeboval peníze tak, jako kuchař sůl. Do důchodu měl něco přes rok a tak ho laskavý majitel restaurace už chtěl nechat dosloužit u výdeje polévek. A jak to tak někdy bývá, kuchař Eman a toaletářka Ema i přes rozdílnost svých povah k sobě našli cestu. Na tuto cestu je svedla společná potřeba. Byla to potřeba peněz. Řízením osudu se jednoho dne Ema při oslavě narozenin vnoučka trochu přicucla svojí oblíbenou griotkou a cestou od mladých se ještě zastavila v hospodě „U Kropenatýho pupku“, kde ve chvílích volna sedával kuchař Eman. Ema k němu přisedla a jak bylo jejím dobrým zvykem, hned se živě rozpovídala. Přišla řeč i na její finančně nákladnou starost o syna i snachu a hlavně o své dva milované vnoučky. Eman si povzbuzen jejím štěbetáním postěžoval na svou věčnou potřebu peněz i nepříliš dobře placenou práci U Šalamouna. Shodli se. Peníze jsou svinstvo, ale potřeba jsou. A tak spolu zosnovali společný plán, jak si trochu přivydělat. Toaletářka a kuchař se tajně spojili v konspirační výdělečný tandem. Jejich spolupráce fungovala jako perfektně promazané soukolí. Bylo to velmi jednoduché. Pokaždé, když zavítali ke Králi Šalamounovi vhodní turisté, Ema je nejprve otypovala a pak jakoby náhodou prošla kolem kuchyně, kde před výdejním okénkem na polévky dala Emanovi smluveným signálem echo. On začal nepozorovaně přilévat do šálků se zdejší oblíbenou pikantní gulášovou polévkou tekuté projímadlo z lahvičky od polévkového koření, kterou ukrýval v kapse pod kuchařskou zástěrou. I přes své roztřesené ruce brzy v této činnosti dosáhl obratnosti zkušeného eskamotéra. Ema pak na toaletách chápavě pomáhala a kasírovala. Do kabinek zoufale chvátající nedočkavci nechávali sympatické a vstřícné toaletářce vždy mnohem více než deset korun. Od jednoho vděčného anglického gentlemana, který už dochvátat nestihl, dostala za pohotově darované staré tepláky po nebožtíku manželovi dokonce padesát liber. A když přijel zájezd německých důchodců, tak to teprve byly pravé žně! Ema s kuchařem se pak o zisk dělili v hospodě „U Kropenatýho pupku.“ Penízky se jim hezky množily a s jídlem rostla i chuť. Tak dlouho se ale chodí na záchod nekale vydělávat, až se splachovadlo utrhne. Stalo se, že restauraci navštívil jeden významný zahraniční diplomat s početným doprovodem i ochrankou. Všichni si objednali gulášovou polévku. A nastal mazec! Průser rozměru atentátu byl na světě. Při důkladném pátrání zvláštní vyšetřovací komise, která byla ustanovena ministerstvem vnitra, se vše provalilo. Ema a Eman v tom byli až po uši. Soud kvalifikoval jejich počínání jako organizované zločinné spolčení za účelem získání finančních prostředků a veřejné ohrožení. Oba členy záchodového gangu čekalo několikaleté vězení.
Zvrhlá průvodčí Rexana
Pršelo a vlak stál před závorami. Na okno vytrvale bubnovali kapky deště. Seděl jsem bez jízdenky v kupé spolu se třemi mlčícími spolucestujícími. Pánem v obleku zahloubaným do novin, mladou dívkou se sluchátky na uších a podřimujicím vousáčem. Vládlo ticho rušené pouze šuměním deště a sluchátek. Pak jsme to kromě dívky zaslechli! Bylo to jako když někdo pomalu buší palicí do dřevěné pivní kádě Bum! Bum ! Zas a znova ten zvláštní, hrozivě dunivý zvuk který byl čí dál zřetelnější. Dup! Dup! Již nebylo pochyb. Byli to kroky! Cosi těžkého a mohutného se k nám přibližovalo. Ale co? Na stolku u okna stála plastová lahev z vodou. Její hladina se otřásala a ze středu se rozlévali jemné kruhy stejně tak jako v otevřeném lahváči u mých nohou. Bylo to skoro jako scéna z filmu Jurský park ve které kráčel deštivou nocí k uvízlému autu obávaný Tyranosaurus Rex. Po chvily se náš vlak rozjel a kroky se téměř ztratili v rachotu kol. Vtom se prudce rozevřeli dveře kupé a my celý zkoprnělí konečně spatřili to co se k nám dunivými kroky celou tu dobu přibližovalo. Tvor ve dveřích byl oblečen do modré uniformy Českých drah. Svým mohutným neforemným tělem vyplňoval prostor od podlahy skoro až ke stropu. Jeho obrovská hlava s bledou tváří ze které hledeli zeleně pichlavé oči bez řas i bez obočí byla ozdobena čepicí, která na ní vypadala až směšně malá. Nos podobný boxerské hrušce měl na plochém konci dva otvory velikosti pětikoruny. Dole tvář přecházela do neobvykle špičaté brady. Dlouhý válec krku i silné šlachovité paže byli pokryty drsnou zažloutlou pokožkou s ostrůvky jakýchsi krvavě načervenalých kráterů z nichž v trsech rašili šlahouny černých chlupů. Průvodčí pátravě pohlédl do kupé, pak doširoka vycenil lesklé hřebíkovité zuby s vysícimi zbytky čehosi smaženého ve strouhance a překvapivě tenkým hlasem z čehož jsem usoudil že to bude zřejmě samice průvodčího řekl: "Dobrý den. Vaše jízdenky prosím". Pán v obleku rozpačitě vysvětlil že si jízdenku nestihl koupit na nádraží a že si ji tedy zakoupí i s přirážkou ve vlaku. "Tak tedy pojdte pane vyřídíme to " zašvitořila průvodčí bublavě ,pak ho nečekaně uchopila za krk ,zvedla se sedačky , přátelsky objala svými mohutnými pažemi kolem ramen a odvedla směrem k rampě u záchodků. Vystrčil jsem hlavu z kupé abych viděl co se tam bude dít. To co jsem spatřil mě ohromilo. Vše se odehrálo velmi rychle. Průvodčí otevřela za jízdy dveře vlaku a pána bez dalších komentářů nekompromisně vyrazila ven. Poté co zmizel v křoví podél trati přirazila dveře pohlédla k našemu kupé ,opět vstoupila a vysvětlila: " Cestující bez jízdenky nemá ve vlaku co pohledávat. Dostal jenom tu přirážku. Prosím vaši jízdenku!" a natáhla ke mě svou dlan podobnou zednické lžíci porostlé černým chmýřím. Zoufale jsem sáhl po své cestovní kudličce na otvírání lahváčů a pak se celý vyjevený vzbudil na lavici v nádražní hale přímo před zavřeným okénkem prodeje jízdenek.
Manažer Gumová hadice
Když gumově přiopilý pán v červené kravatě od Armaniho vešel do vyhlášené restaurace „Mastný košík" byl zrovna čas večeří. Všechny stoly byly plně obsazeny. Měl však štěstí. Od jednoho většího stolu se zrovna zvedla k odchodu početná společnost. Přiopilý pán tedy neváhal a hbitě zaujal uvolněné místo. Na chvilku se hloubavě zahleděl do neuklizených sklenic a talířů kolem sebe a teprve potom se začal projevovat. Luskal prsty a hlasitě pokřikoval: "Hej! Je tady nějaká obsluha? Pití nemám, hlad mám, na stole je bordel! Pinglové jsou chodící slimáci a nikdo si mě nevšímá. Mrskejte sebou. Ať to sakra lítá! A doneste mi koňak! Ten nejlepší co máte! Já nejsem zvyklej na žádný sračky. Zavolejte mi majitele! Všechny vás nechám vyhodit! Pomažete na pracák, vy socky!" Jeho hlučné chování i pronikavý hlas nevyhnutelně upoutaly pozornost. U jeho stolu stanul manažer restaurace v kvalitním decentně proužkovaném obleku. Usmál se a tázavě zdvihl obočí. „Dobrý den pane, mohu vám být nějak nápomocen?" Po vyslechnutí přívalu nadávek se letmo dotkl židle, na které pán seděl, a mírným gestem ukázal směrem ke kuchyňskému prostoru: "Hluboce se omlouvám, pane. Okamžitě zjednám nápravu. Již se to nestane. Pokud vás to nebude obtěžovat, následujte mě prosím do kanceláře. Dostane se vám tam přešetření všech pochybení personálu, jakož i zadostiučinění ve formě speciálního pohoštění, a také zvláštní pozornosti podniku jako omluvy." Gumově přiopilý pán tento přístup polichocen kvitoval, zmlknul a natěšen na pozornost podniku tedy společně s manažerem prošel přes kuchyň do místnosti situované na jejím konci. Když do místnosti vstupoval, napadlo ho: To je teda pěkná holota. Ani tady v tom jejich ubohým kanclu nemají okna. Manažer rozsvítil, zavřel dveře, otočil klíčem a opatrně si odložil sako na židli. Poté otevřel spodní šuplík stolu, ze kterého vytáhl mohutnou gumovou hadici. Bez varování přetáhl šokovaného pána přes ramena. Další rány následovaly v rychlém sledu. „No co si to..!!" vykřikl překvapeně pán. Na víc se však v prudkém dešti ran, který následoval, nezmohl. Už jenom hekal. Gumová hadice svištěla a dutě bubnovala na jeho záda. Manažer za celou dobu exekuce nepromluvil ani slovo. Po hodné chvíli hadici odložil zpět do šuplíku, odemkl, zvedl klečícího pána a vyvedl ho jemně před dveře: "Pane, doufám, že vše bylo vyřešeno k oboustranné spokojenosti. Ještě jednou se vám tedy jménem podniku omlouvám. Ujišťuji vás, že příště vám bude věnována veškerá péče a vše bude v naprostém pořádku. Věřím, že budete náš podnik nadále navštěvovat a odcházet z něj vždy spokojen. To je ostatně také naším prvořadým posláním i cílem." Zbrunátnělý gumový pán konečně popadl dech a začal řvát na celou kuchyň: „To je skandál! Okamžitě volám policii! Víte, kdo já jsem? Rozmáznu vás jako hmyz. Vy jste mě ve své kanceláři napadl gumovou hadicí! Tady jsou svědci." ukázal na přihlížející kuchaře. Manažer mu odpověděl: „Pane, promiňte, ale teď vám skutečně nerozumím. Na co bych měl ve své kanceláři gumovou hadici a dokonce vás tam s ní napadal? Avšak nepopírám, že jednu gumovou hadici máme tady v našem kuchyňském skladu nádobí a inventáře ve stole. V každém restauračním provozu je totiž hadice někdy potřebná." Poté se obrátil ke kuchařům: „ Chlapci, viděl nebo slyšel někdo z vás, že by se tady dnes dělo něco tak neuvěřitelně nepřístojného, jak tvrdí tento vážený pán?“ Všichni zavrtěli hlavou. Manažer gumovému pánovi pokynul: „Pane, pokud na tom trváte, lze policii samozřejmě zavolat. Vše bude za jejich asistence jistě náležitě vyšetřeno i dořešeno. Prosím následujte mě tedy do mé kanceláře. Nabídnu vám tam malé občerstvení a počkáme na ně společně." Pán nepočkal. Tento gumový pán se již nikdy v této restauraci neobjevil (asi věděl proč). Personál si ale dobře zapamatoval dalšího arogantního naboba a ožralého sprostého gumáka. Tím to bylo dořešeno. Gumová hadice dál čekala připravena v šuplíku ve skladě.
Jak to Franta Taška a opilý řidič autobusu nedomysleli
Vše začalo jednou v neděli. Franta Taška poobědval klasický nedělní řízek s bramborovým salátem, dopil svoji oblíbenou plzničku a zálibně pohlédl k pekáči plnému dozlatova osmažených řízků, který trůnil na sporáku. Jeho manželka Máňa vždy usmažila řízků více, protože ještě pár pořádných porcí zabalila Frantovi do tašky s sebou na cestu a k pondělní večeři. Franta pracoval u jedné prosperující firmy a přes týden pobýval ve vzdáleném městě, kam odjížděl vždy v pondělí ráno autobusem a v pátek se vracel. Měl docela slušný plat. Ostatně vybavení bytu manželů Taškových o tom také mlčky svědčilo. A to ještě každý měsíc ukládali nemalou částku peněz. Nicméně se dohodli, že až děti povyrostou do pubertálního věku a bude potřeba tátova ruka, tak si Franta najde práci v místě bydliště. Byl velmi zručný řemeslník a nějaké kontakty z minulosti také měl, takže obavy o práci neměl. Alespoň si to tedy myslel. Ale to už by byla jiná kapitola. Franta tedy jako každý víkend splnil doma s manželkou zástrčkovou povinnost , zkontroloval početní stav potomků, něco ukutil a opravil v bytě a jako každou neděli pak po obědě zavítal na pokec do své oblíbené hospůdky U Nacucaného telete. Nu a nyní ten čas nastal, Franta vstal, s příslibem brzkého návratu se rozloučil s manželkou a po chvíli již seděl U telete. Jak tak diskutuje a rozebírá s přísedícími široké spektrum událostí a názorů, najednou bum! Dostal přes záda takovou herdu, až mu pivo košili svlažilo. Vzápětí za ním zahlaholilo: „Čau bejvalej kamaráde!!“ Franta se vztekle ohlédl, stál tam jeho dávný spolužák i kamarád ještě z dob učáňku Zdenek Kopydlák! Překvapeně na něj zazíral: „Ty vole, jsi to ty Zdenku? Co tady děláš, ty starý hovado, tebe jsem neviděl alespoň sto let! Sedni si!“ A už mu nesl ke stolu židli. No ti dva si toho měli hodně co povídat. A jak už to tak někdy u náhlých a nečekaných hospodských setkání dávných kamarádů, kteří se ještě navíc dlouhou dobu neviděli, bývá, došlo na nejlepší. Na panáky kořalky! Nebo snad na nejhorší? Těžko posuzovat. Ono je to jak kdy. Odpoledne pozvolna přešlo do večera a kolem desáté večerní Franta navrhnul: „Změníme lokál! Zvu tě!“ Nějaké tajné manipulační fondy před Máňou vždy utajené měl. To, že jsou tajné, si tedy alespoň myslel. Tak tedy ten lokál změnili. Dopadlo to, jak to dopadnout mělo: Franta dorazil domů někdy kolem půl čtvrté ráno. Krátce se vyspal ve vaně a jako zázrakem nezaspal. Rozloučil se s významně mlčící manželkou a urychleně vypadnul z bytu, aby stíhal autobus v 6:25. A nejenom proto. Netušil, že Máňa zatímco spal v koupelně, zakopla v předsíni o jeho na půl vysypanou tašku, kterou mu tam v neděli večer pečlivě zabalila a připravila. „No počkej, já ti dám řízky, ty ožralo!“ Vyndala řízky a i s praktickou přenosnou krabičkou je hodila zpátky do trouby. Pak tašku opět pečlivě zabalila.
Frantovo ráno na zastávce bylo kalné. Hlava dunící nádoba plná brouků kovaříků a jazyk jako kladivo. Podzimní mlhy halili nádražní výbojky jedovatým žlutozeleným hábitem. Do toho navíc ještě mrholilo. Franta kouknul na hodinky. Sakra 6:55 a autobus stále nikde! Mrholení přešlo v déšť a začal foukat vítr. Nevraživé tváře čekajících cestujících kolem něj se stávali čím dál více zachmuřenější. 7:15 a stále nic. V 7:30 náhle přišel nějaký zřízenec a oznámil zamračeným, nyní již vztekle přešlapujícím a některým i nadávajícím čekatelům, že spoj v 6:25 je dnes z technických důvodů zrušen a mohou odjet bohužel až tím dalším v 8:50. Frantovi se náhle rozsvítilo a vzpomněl si, že jeho kámoš Zdenda, se kterým to včera táhli skoro až do rána říkal, že teď pracuje jako řidič autobusu a má záskok za kolegu, tudíž ho v pondělí ráno poveze autobusem do práce. Alespoň si to v té chvíli v baru U Chlejstáka oba mysleli. Slavnostně si na tu náhodu dokonce i připíjeli. No těpic! pomyslel si Franta. Teda kdyby ti nasraní cestující kolem něj věděli, že ten technický důvod zrušení spoje jsem já a stojím teď spolu s nimi na tomhle nástupišti. Kdoví, jak by to přijali? Nicméně do odjezdu teď nově zbývalo ještě něco přes hodinu a jeho náhle přepadla obrovská a neodkladná žízeň. Odloudal se do pochmurně osvětlené a nevytopené haly autobusáku, aby ji tam zahnal jedním vyprošťovacím lahváčem. A ejhle! Jediné okénko s občerstvením bylo zrovna dnes jako na potvoru přizdobeno cedulí: Pro nemoc zavřeno. Na záchodcích žízeň tedy hltavě uhasil vodou přímo z kohoutku. Později těsně před nástupem do autobusu přišel na Frantu navíc hlad. Veliký hlad! Uvědomil si, že vzhledem k okolnostem měl poslední sousto v ústech při nedělním obědě a cesta autobusem bude trvat skoro dvě hodiny. „Ještě že mám v tašce řízky!“ pomyslel si spokojeně, „Hned v autobuse je spořádám.“ Alespoň si to tedy myslel.